Ahoj Anežko, s florbalem jsi začínala v našem oddíle. Jak vzpomínáš na své první kroky ve sportu a co tě k florbalu přivedlo? Mají na tom zásluhu tví bratři Kuba a Vojta?
Ahoj, ke sportu jsem byla vedená už odmala. Vyzkoušela jsem si více různých sportů, ale nakonec mě nejvíc zaujal florbal. Jak jsi zmínil, velkou roli v tom sehráli i moji bratři, zvlášť Vojta, který mě dokonce přivedl na můj úplně první trénink tady v eskáčku.

Minulou sezonu jsi mimo chlapeckou soutěž v našem oddíle hrála i v dívčí soutěži v dresu Olomouce. Co ti tato zkušenost dala?
Dala mi opravdu hodně. Nejen že jsem si poprvé vyzkoušela čistě dívčí florbal, ale hlavně mi pomohla uvědomit si, co od florbalu vlastně očekávám. Díky tomu jsem začala přemýšlet o tom, co chci změnit nebo vyzkoušet jak ve svém přístupu, tak i v tom, kam bych se ve své „kariéře“ chtěla posunout. Této příležitosti si velmi vážím.

Před letošním ročníkem jsi přestoupila do Brna. Je to velká změna. Co tě k tomuto kroku vedlo a jak ses v novém prostředí a týmu zabydlela?
Jak už jsem říkala, hraní mezi holkama v Olomouci mi dalo představu o tom, jakým směrem bych se chtěla vydat. Jedním z důležitých kroků bylo opustit eskáčko a přejít do čistě dívčího týmu. Hlásila jsem se na střední do Brna, a tak jsem zkusila oslovit tamní kluby. V Bulldogs mi nabídli možnost hrát u nich a už na prvním tréninku jsem se cítila mnohem lépe než třeba v Olomouci. Došlo mi, že právě tam bych mohla najít to, co hledám.

Přestup a nový život v Brně mě sice trochu děsil, ale věděla jsem, že tuto změnu potřebuji. Holky i trenéři mě skvěle přijali a i když je těžké vybojovat si místo v týmu, dohnat to, co mi chybí, a posouvat se dál, jsem ráda, že jsem tenhle krok udělala a přestoupila.

Nyní jsi v Brně se svým týmem vybojovala bronz na MČR dorostenek a navíc sbírala zkušenosti v nejvyšší soutěži s juniorkami. Gratuluji. Jak bys popsala letošní sezonu a co stálo za tímto úspěchem?
Děkuju moc. Letos to pro mě byla opravdu skvělá, ale zároveň náročná sezona. Moc si vážím každé šance, kterou jsem dostala, protože si uvědomuju, že to rozhodně není samozřejmost. Není jednoduché se dostat do sestavy, ale právě to byla jedna z věcí, která mě během roku neskutečně motivovala. Bylo pro mě hodně nezvyklé nastupovat s tímto týmem nejen v soutěži dorostenek, ale hlavně mezi juniorkami, a zažít intenzivní play-off v obou kategoriích. 

Za úspěchem jak třetího místa na MČR, tak i zatím nejlepšího umístění juniorek v historii klubu stojí především náš tým jako takový. Je v něm obrovská síla, motivace, i vzájemná podpora. To, co jsme dokázaly, je především práce nás hráček a samozřejmě skvělé vedení od trenérů. Díky tomu všemu jsem stihla zažít spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že nikdy nezažiju. Na tuhle sezonu budu určitě dlouho vzpomínat.

Měla jsi nějaké obavy před přestupem do Brna? Pokud ano, jak se s nimi nakonec podařilo vyrovnat?
Ano, měla jsem obavy a nebylo jich málo. Často jsem přemýšlela, jak to vezme moje okolí, jestli jsem se rozhodla správně a jestli to vůbec zvládnu. Vyrovnat se s tím chvíli trvá, záleží na tom, o co přesně jde. Hodně mi ale pomohlo, že mě holky v Brně skvěle přijaly a že jsem měla silnou podporu od rodiny a kamarádů. 

Jak se liší atmosféra a herní styl ve všech klubech, ve kterých jsi zatím hrála?
V Prostějově jsem hrála především s klukama, takže hra byla dost rychlá a po fyzické stránce pro mě nevýhodná. Trenéři se snažili přinášet nové herní styly a posouvat tým dál, ale zároveň bylo znát, s jakými hráči a v jaké lize se pracuje. Atmosféra byla uvolněná a kamarádská. Jsem vděčná za všechno, co mi klub nabídl, a především za lidi, které jsem zde mohla poznat, zvlášť za ty, se kterými jsem pořád v kontaktu.

V Olomouci to fungovalo asi jinak, než jsem si původně představovala. Ale i tak měl tým větší ambice a především jsem se cítila víc ve svém, když jsem hrála s holkama. Na druhou stranu jsem se ale v samotném kolektivu necítila úplně dobře a poměrně brzy jsem si uvědomila, že tam dlouhodobě hrát nechci.

V Brně cítím zatím největší posun. Tréninky mají vysokou úroveň, klade se důraz na kondici, týmovou souhru i taktické detaily. Celkové fungování týmu se mi opravdu líbí, cítím ze strany klubu i hráček větší profesionalitu a jsem vděčná, že mohu být tohoto týmu součástí.

Kdo je tvým sportovním vzorem, ať už ve florbalu, nebo v jiných sportech?
Nemám konkrétní vzor, inspiruje mě více lidí kolem mě. Obdivuju jejich nasazení, přístup ke sportu a to, jak ho dokážou skloubit s běžným životem.

Jaké máš své florbalové cíle a sny?
Nejvíc si přeju, aby mě florbal bavil co nejdéle a dál mě posouval. Nejde mi tolik o ty nejvyšší cíle, spíš o to být plnohodnotnou součástí týmu a užívat si každou chvíli na hřišti. Momentálně bych chtěla uspět v 1. lize juniorek a časem předávat lásku k florbalu těm nejmenším.

Anežko, děkuji za rozhovor. Přeji mnoho úspěchů do budoucna.
Děkuji moc!

Fotografie archiv: Anežka Laurenčíková, Bulldogs Brno.