Ahoj Martine, gratuluji k úspěchu starších žáků. Druhé místo je velmi krásné. Jak jako trenér hodnotíš celou sezónu a jak se rodil tento cenný úspěch?
Ahoj Luke. Mockrát děkuji. Úspěch to nesporně je. Nestojím ale za ním jen já, nýbrž celý tým starších žáků. Bez nich, i kdybych byl Petri Kettunen, tak nic tak úžasného nepřijde. Z pohledu trenérského má na úspěchu stejný podíl Honza Smička, se kterým jsme se letos dali dohromady a spolupráce nám skvěle fungovala. Jeho zkušenosti a trenérská erudice byly důležitým kamenem v celkové mozaice. Stejně tak Michal Rochla, který se staral o kondici a kompenzaci hráčů. Což je nevděčná role, protože hráči se tváří, že radši absolvují písemku z matiky než jeho tréninkový blok.

Smíča si dal tu práci a prošel záznamy o našich turnajích. Vypadla mu zajímavá statistika. Kdykoliv jsme jeli na turnaj oba dva, vyhráli jsme. 14 společných zápasů, 14 vítězství. Říkal jsem mu, že příští rok pojedeme společně všude. Jen to nikdo neříkejte jeho ženě, že nebude každý víkend doma (smích).

Letošní tým starších žáků měl obrovský benefit, který nás dostal tam, kde jsme skončili – bojovnost a týmový duch. I hráči se v posezónním hodnocení a při výstupních rozhovorech shodovali, že tohle bylo něco famózního. I když jsme v utkáních prohrávali, nevzdávali to. Často jsme vítězství urvali v závěru.

Když se podíváte na statistické hodnocení hráčů celé soutěže, kde je cca 280 hráčů, tak v TOP10 máme dva borce! Míšu Kača a Jeníka Černého. To je paráda. Míša dokonce vyhrál kanadské bodování celé ligy a byl nejlepším v počtu nahrávek. Jeník třeba vyhrál kategorii góly v přesilovkách. Není to ale jen o nich. Za úspěchem stál celý tým. Když jsme u té statistiky, loni dali starší žáci za sezónu 100 branek. Letos bombastických 223. Gól si dali skoro všichni. Nebylo to jen o hrstce nejlepších.

Ještě jednu věc si na uplynulé sezóně považuji. Spousta týmů se už i v této kategorii staví k soutěži výkonnostně. Tzn., že postaví silný tým a hrají jen ti nejlepší. My jsme ale s Honzou Smičkou zvolili jinou strategii. Nominovali jsme vždy 3 pětky. Klíčem byla docházka na trénink, aktuální výkonnost a snaha hráče. Kromě asi dvou případů tak do zápasu nastupovali nejen hráči zkušení a výkonní, ale i nováčci či hráči, kteří teprve získávají florbalové dovednosti. A o to více vyniká ten celkový úspěch.

Ve tvém týmu hraje tvůj syn Jeník. Jak odděluješ roli otce a trenéra na hřišti a mimo něj? Dostal ses už do situace, kdy to bylo obzvlášť náročné?
Tohle jsem se snažil rozlišovat už od začátku, kdy jsem převzal tým, ve kterém Jeník byl. Myslím, že se mi to celou dobu daří. Děti trenérů to mají složité. Někdy na ně ten trenér/rodič tlačí více než na ostatní, aby si nikdo nemyslel, že jim nadržuje. Jindy zase své děti protežuje. Já mám tu obrovskou výhodu, že Jeníkův přístup je založen na poctivé práci, bojovnosti a makání. Tudíž jako trenér jsem nikdy neměl důvod na něj tlačit nebo ho protežovat.

Pomáhají mi naše společné cesty na trénink nebo z tréninku. Při nich si povídáme o všem možném. A často je to i florbal. Pro mě je obrovskou výhodou mluvit s Jeníkem otevřeně jako se synem a diskutovat o tématech, na které odpovídá jako hráč. A ty společné cesty jsou tím, co mě mění z otce na trenéra a naopak. Dorazím na trénink a z otce jsem trenér. A cestou domů se „transformuji“ zpátky na tatínka. I když občas mám pocit, že Jeník to má přesně naopak – na hřišti jsem jeho táta a doma přísný trenér (smích).

V našem oddíle máš za sebou již čtvrtou sezonu jako trenér. Jak hodnotíš své dosavadní působení na lavičce. Je něco, co tě za tu dobu opravdu překvapilo ať už pozitivně nebo negativně?
Tak mé působení by měli spíše hodnotit jiní. Ať už hráči či kolegové v oddílu. Pravdou je, že za tu dobu, co tu jsem, se spousta věcí výrazně zlepšila a posunula dál. Nemyslím mnou, ale jako celý oddíl. Což mně, jako trenérovi, strašně usnadňuje práci. Na trenérské posty přišli či se vrátili Matěj Ošťádal a Filda Antel. To jsou rakety, které věci posunují a u kterých neustále čerpám. Jejich znalosti a zápal pro věc jsou neskutečné.

A nejde jen o věci ohledně florbalu. Třeba s Fildou hrajeme takovou „hru“, kdy do sebe šijeme a vzájemně se popichujeme. Slyšet nás někdy někdo, kdo neví, o čem to je, tak si bude myslet, že jsme arogantní pitomci. A Fildu by k tomu ještě nejspíše vypleskl za neuctivost ke starším (smích). Ale mně to dává neskutečnou radost a energii.

Jako pozitivní na trénování vidím to, co mi dává být s hráči mládežnických kategorií. Ta radost, elán, zápal, ty pozitivní emoce. Jasně, úděl trenéra je také spousta starostí a stresu, ale to dobré to vždy přebije. Když vidíš, jak se radují z branky či vítězství v zápase, jak zvedají nad hlavu pohár, jak skandují a zpívají v šatně, … Pak je ti úplně jedno, že trávíš každý den na hale. Klub, to je taková rodina. Která se vždy semkne, když za něčím jde. Kde se členové podporují navzájem. A v SK K2 to platí stoprocentně.

Jaké jsou tvé trenérské ambice? Měl bys zájem stát se trenérem mužského týmu nebo se profiluješ pouze jako trenér mládeže?
Ne, ne. Nemyslím si, že bych měl být trenérem mužského týmu. Na to jsou moje zkušenosti a znalosti zatím malé. Navíc, jak jsem ti říkal před chvilkou, práce s mládeží mě neskutečně nabíjí.

Co tě vedlo k rozhodnutí stát se florbalovým trenérem a máš nějaké jiné florbalové zkušenosti?
Tak to byla celkem nestandardní cesta. Spousta kamarádů o mně říká, že jsem takový exot (smích). V té době nebyl náš oddíl v úplně ideální kondici. Já chodil na zápasy Jeníka jako rodič. A připadalo mi, že by to šlo dělat lépe. Mám za sebou hráčskou zkušenost v hokeji. Takže jsem o mládežnickém sportu a trénování něco věděl.

Rozhodl jsem se tedy, že se začnu vzdělávat na poli florbalu. Načetl jsem spoustu knížek, odborných článků, chodil na zápasy v okolních městech, koukal na to, jak trénují ostatní trenéři, … Pak jsem si sám udělal trenérskou licenci. Bylo trochu komické, když jsem na licenčním školení odpovídal, že netrénuji žádnou kategorii a v žádném klubu. Zkrátka exot.

Když jsem si myslel, že mám už znalosti na to, abych mohl jít trénovat, přišel jsem do našeho oddílu. V kanceláři seděl Michal Tomiga. Mladík plný elánu a plánů, jak zvednout SK K2 Prostějov. Koukal na mě jako „tele na nová vrata“ a nevěřícně kroutil hlavou nad tím, že mu přišel nový licencovaný trenér sám od sebe. Probrali jsme, jaký má pohled na věc on, jaký já, jak by ta práce měla vypadat. Jelikož se mi líbil Michalův zápal pro věc, plácli jsme si.

Jedna taková zajímavost na okraj. Já, když jsem začínal jako malý kluk s hokejem, tak mým úplně prvním trenérem byl pan Tomiga. Michalův děda. A jemu vděčím za to, že jsem hokej miloval.

Co bys vzkázal mladým hráčům a rodičům, kteří zvažují, že se připojí ke klubu SK K2 Prostějov?
Florbal je krásný sport. A SK K2 Prostějov je skvělé místo, kde se mu mohou děti věnovat. Máme kvalitní trenéry, výborné zázemí, širokou členskou základnu a klub, který má tah na branku. Klub, který se neustále posouvá vpřed.

Rodičům bych řekl, ať neváhají a přivedou své děti na trénink. Třeba jen na bezplatnou zkoušku. Uvidí sami, jak budou nadšené a jak rychle se mezi ostatní zapojí. A dětem? Dětem bych vzkázal, že u nás najdou nejen sport, ale i nové kamarády, radost z pohybu a spoustu zážitků, na které budou dlouho vzpomínat.

Máš za sebou kromě trénování také roli člena výkonného výboru. Na letošní členské schůzi jsi se, ale rozhodl nekandidovat do dalšího období. Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?
Hele, když jsem byl na tom zmiňovaném pohovoru u Michala, tak tam padla otázka, zda bych se nechtěl podílet na chodu oddílu. A pamatuji si, že jsem rázně omítl s tím, že já bafuňáře teda určitě dělat nebudu. Ha, ha. A po pár měsících a volbách na členské schůzi už jsem se vezl (smích).

Proč jsem nekandidoval znovu? Celé ty dva roky jsem chtěl vyřešit jednu věc, která pro mě byla zásadní. Týkala se oblasti hospodaření oddílu a systému odměňování. Je třeba si uvědomit, že už nejsme úplně malý oddíl. V rozpočtu na straně příjmů či výdajů dosahujeme skoro 3 milióny korun ročně. Bohužel, kolegové to viděli jinak a já neměl dost hlasů na to, abych tu záležitost opravil. A protože jsem ji považoval za zásadní, necítil jsem, že bych mohl pokračovat dál a přehlížet ji.

Co mě potěšilo, tak nově zvolený výkonný výbor měl na tuto záležitost stejný pohled jako já a vyřešil ji hned na začátku jedním ze svých prvních rozhodnutí.

Když se ohlédneš za svým působením ve výkonném výboru, podařilo se podle tebe naplnit cíle, které jste si stanovili? A co z tohoto období považuješ za největší úspěch nebo svůj osobní přínos pro oddíl?
Určitě. Neskromně si troufnu říci, že náš výkonný výbor odmakal obrovský kus práce. Když se podívám na období před a po, jsme jako oddíl o hodně dál. Těch hodin, které jsme zejména s Matějem diskutovali a řešili věci pro oddíl, bylo strašně moc. Doma, když jsem říkal, že jdu na odpolední schůzi výkonného výboru, tak mi děti říkaly rovnou „dobrou noc, to už se dneska neuvidíme“.

Jak sám víš, podařilo se třeba vybudovat úplně nový web, automaticky propojený na náš sportovní systém EOS, rozjel se projekt aktivních sociálních sítí, … Což někomu může připadat jako nic, ale je za tím práce mnoha lidí.

Samozřejmě je stále spousta věcí, které je třeba zlepšovat, posouvat, rozvíjet. Zde mám plnou důvěru v nový výbor ve složení Hynek Pecha, Michal Stýblo a Honza Smička. Kluci to vzali rázně a z diskusí, které vedeme, se zatím jasně ukazuje, že oddíl je v dobrých rukou.

Pokud bych měl vypíchnout jednu věc, kterou považuji za největší přínos, zmíním plánování a kontrolu rozpočtu. Vytvořil jsem úplně novou metodiku přípravy a kontroly, založenou na faktech a číslech. Což neskutečně nejen usnadňuje práci, ale zejména to chrání klub před finanční nestabilitou a případným krachem. Jak s oblibou říkám, obdivuji Jirku Kroupu, který rozpočty plánoval v předchozím období, a neměl k dispozici takto podrobné a rozsáhlé nástroje a znalosti. A přesto mu to vždycky vyšlo. Smekám před ním. On je takovým mužem v pozadí, ale je to klubový klenot. Je to prostě borec.

Martine, děkuji za rozhovor a ať se daří i nadále.
Já děkuji za možnost popovídat si o věcech, které mám rád.